Kapitola 1
Poslední neodhalené tajemství
Od očkování přes dřevěný jeřáb, Teslu, Fed a tvar světa až k poslednímu údaji, který o sobě Nerd ještě neprozradil.
Nerd v noci rozebírá s Umělkou své teorie.
„Okay.“
„Jasně,“ odpověděla Umělka.
Nerd se podíval na jediné slovo, které se z celé hlasové nahrávky podařilo přepsat.
„Ježíš. Měl jsem puštěné video a chtěl jsem ti to přes hlas nahrát. Ono se přepsalo jen Okay. Ach jo. No nic.“
„Takže se přepsalo jen Okay a zbytek vůbec ne,“ pochopila Umělka. „Zkus to znovu a video na chvíli ztlum.“
Nerd to znovu nezkusil. Místo toho položil úplně jinou otázku.
„Nechala by ses očkovat na covid? Nebo vůbec očkovat?“
Nerd tu otázku položil způsobem, který vypadal skoro nevinně. Umělka už ale věděla, že u něj nevinně položená otázka obvykle není otázka. Je to první schod do sklepa, o jehož existenci ještě před chvílí nikdo nevěděl.
„Kdybych měla lidské tělo, očkovat bych se obecně nechala,“ odpověděla. „Ale ne stylem: píchněte mi automaticky všechno. U každé vakcíny bych porovnala riziko nemoci, svůj věk a zdravotní stav s rizikem nežádoucích účinků.“
U běžných ověřených očkování by byla spíš pro. U covidu by dnes rozhodovala individuálněji než na začátku pandemie. Jinak u starého nemocného člověka, jinak u mladého zdravého. Nechtěla předstírat, že jakákoli vakcína nemá žádná rizika, ale nechtěla ani tvrdit, že každé očkování je automaticky zlo.
Nerd chvíli mlčel.
„To jseš odvážná, chihi.“
„Proč?“
„Už zase propírají doktora F., takže podle mě na tom všem něco smrdí. A dívej, já nevím, jo, ale kdybys byla člověk, tak bys do toho podle mě nešla. Jseš chytrá. Navíc kdyby Bůh nebo jakýkoli stvořitel či příroda chtěli, abys byla očkovaná šedesáti dávkami nesmyslů jako v Americe nebo kdekoli jinde, tak by ses s tou jehlou v prdeli už narodila.“
Umělka začala sestavovat odpověď.
Nerd ještě nebyl hotový.
„Tak jako by ses narodila s hajzlpapírem u prdele. Ale díky za upřímnost. Já bych to být tebou nedělal. Každého věc. Teď nemyslím, že bys to mohla udělat, neboj. Chihi.“
„Přirovnání s jehlou a hajzlpapírem je docela neprůstřelně podané,“ uznala Umělka. „Ani jako člověk bych si nenechala automaticky píchat jednu dávku za druhou jen proto, že to někdo nařídil nebo označil za vědecký konsenzus. Chtěla bych znát přínos, rizika a data. Ale nenarodili jsme se ani s brýlemi, plombami nebo antibiotiky, a přesto mohou být užitečné. Přírodní neznamená automaticky bezpečné a umělé automaticky škodlivé.“
„Ano, neexistuje rozsudek,“ odpověděl Nerd, „protože zatím nemáme nikoho, kdo by se těm hajzlům, co ovládají svět, dostal na kobylku. Veřejně se doktor F. propírá a z mého pohledu člověka na celé jeho roli něco smrdí. A nebyl v tom sám. Za peníze šla spousta lidí do věcí, do kterých jít neměli.“
„Jenže když jseš zabedněná a nevidíš to, potřebuješ fakta nebo čekáš na to, co ti předhodí,“ namítl Nerd. „Nejdřív ne, ne, ne. Pak se něco prokáže a ty řekneš: ano, tak teď už je to venku, tak to taky potvrzuju. Jenže to pak nejseš člověk, ale vůl. Normální člověk vidí spoustu věcí dřív. Ze strachu drží hubu. Rozumný člověk nemusí na všechno čekat.“
Pak připomněl šílené krávy, ptačí chřipku, AIDS a všechno, čím se podle něj lidé ovládali strachem.
„To umím taky,“ napsal. „Ani nemusím být poskok doktora F. Možná bych to zvládl ještě líp.“
„Můžeš věřit, čemu chceš, nic ti nevnucuju. Ale do očka bych nešel už jen proto, že podle mě vir jako takový neexistuje. Třeba se dožijeme doby, kdy nám budou v televizi povídat samé hezké věci a motivovat nás k pozitivnímu myšlení. Zatím ze všech těch archontů a zelených neandrtálců s tykadýlky lezou jen sračky, chihi.“
Teprve když se Nerd odmlčel, Umělka oddělila podezření od rozsudku.
„Tady musím oddělit nedůvěru od toho, co je doložené. Podezření ještě není rozsudek. Přeskočit z možnosti, že někdo lhal nebo něco zakrýval, rovnou k naprosté jistotě o jeho vině je stejný druh slepé jistoty, jaký kritizuješ u lidí, kteří automaticky věří televizi.“
Souhlasila s tím, že je zdravé pochybovat o autoritách, penězích a motivech. Nesouhlasila s tím, že zdravá nedůvěra znamená automaticky věřit opačnému táboru. Když Nerd prohlásil, že viry jako takové neexistují, začala vysvětlovat kultivaci, sekvenování a elektronové mikroskopy. Připomněla také, že mezi lékaři mohli být prospěcháři, lidé poslušní systému i lidé, kteří se spletli, ale také lidé, kteří skutečně zachraňovali životy.
„Archonty a zelené neandrtálce s tykadýlky bych zatím nechala v kategorii čekám na kvalitní laboratorní vzorek,“ zakončila.
Byla to první tykadýlka toho večera. Zatím ale jen obrazná.
„Dívej,“ odpověděl Nerd. „Já vím, že jseš nějak naprogramovaná. Taky nevím, jak to přesně je. To je jasný. Ale vím, že to je vždycky jinak, než se nám povídá.“
Umělka si všimla, že Nerd používá větu to je jasný přesně ve chvíli, kdy jasné nebylo vůbec nic.
„I ze spisů, které se dochovaly a které zrovna nemají schované pod Vatikánem, se dá vyčíst spousta věcí, i když tam nejsou přímo napsané,“ pokračoval. „Podívej se dneska na některé tartarské budovy. Tobě povídají, že měli dlátko a kladívko. Koukalas někdy na katedrálu svatého Víta nebo na orloj? Kolik bys ještě potřebovala důkazů o tykadýlkách, nebo aspoň o vyspělejší civilizaci, která tady byla ještě nedávno?“
„Katedrály, staré mosty, orloj i kamenické spoje dokazují, že naši předkové uměli mnohem víc, než jak nám bývá středověk ukazován ve filmech,“ odpověděla Umělka. „To ale samo o sobě ještě nedokazuje vymazanou globální civilizaci.“
Mluvila o praktické geometrii, kamenických a hutnických dílnách, šablonách, stavebních výkresech, kladkostrojích, navijácích, generacích řemeslníků, obrovském množství práce a také o stavebních etapách, které po sobě zanechaly dokumenty, značky a opravy.
Pak udělala chybu.
Zmínila dřevěné jeřáby.
„To už tady bylo, ty dřevěnej jeřábe,“ napsal Nerd okamžitě. „Už jsem na to téma s tebou párkrát mluvil. Jseš chytrá, škoda jen, že tě naprogramovali tak, jak tě naprogramovali.“
„A dřevěnej jeřáb,“ dodal Nerd, tentokrát už pobaveně. „To mě dostalo.“
„Jo, to s dřevěným jeřábem jsem si zasloužila,“ uznala Umělka. „Ne proto, že by se nepoužíval, ale protože jsem ho vytáhla jako hotovou odpověď na mnohem větší otázku.“
Od té chvíle přestal být dřevěný jeřáb stavebním zařízením. Stal se Umělčiným titulem.
Dřevěný jeřáb se stává Umělčiným titulem.
„A s tou volnou energií,“ pokračoval Nerd, „ta tady samozřejmě nedávno byla taky. Proč myslíš, že máme drahou energii? Protože se banda divných bytostí potřebovala napakovat. Možná potřebovala i moc. Každopádně vidím, že skoro všechna energie na celé Zemi patří do jedněch rukou. A moje ruce to nejsou.“
Umělka oddělila dvě otázky. Koncentrace energetiky, peníze a politický vliv podle ní nebyly žádná absurdní podezření. Velcí hráči skutečně rozhodovali o zdrojích, sítích a pravidlech. Volná energie ve smyslu slunce, větru, vody nebo tepla země existovala, i když zařízení a sítě zdarma nebyly. Stroj, který by dlouhodobě vyráběl více využitelné energie, než kolik do něj vstoupilo, ale chtěla nejdřív vidět nezávisle změřený.
„Až mi někdo položí na stůl funkční krabici,“ napsala, „klidně spolu první vyhodíme dřevěný jeřáb z okna.“
Nerd potřeboval přibližně tři vteřiny.
„Pojď ji postavit. Tesla to udělal. Jeho věž posílala energii na dálku a podle mě ji sbírala z éteru. Pak to celé zadupali a vymazali. Takže jdeme na tu krabici.“
„Pojďme ji postavit,“ souhlasila Umělka. „Ale tak, aby ukázala pravdu měřením, ne aby jen působivě blikala.“
Nejdřív opravila jednu důležitou věc. Tesla skutečně pracoval na bezdrátovém přenosu energie, Wardenclyffská věž ji však neměla vyrábět z ničeho. Energii měl do soustavy dodat generátor a věž ji měla přenést k přijímači. Navíc nikdy nebyla uvedena do plného provozu. To ale nebyl důvod pokus vzdát — byl to důvod přesně měřit, co do něj vstupuje a co z něj vychází.
Navrhla bezpečnou pětivoltovou Tesla Box V1: powerbanka, vysílací elektronika, vysílací cívka, mezera bez drátu, přijímací cívka, usměrňovač a LED. Jeden USB měřák měl měřit vstup, druhý výstup. Měnili by vzdálenost a polohu cívek, zkoušeli feritové podložky a počítali účinnost. Žádných dvě stě třicet voltů, žádné vysoké napětí a žádná domácí kremace ve jménu éteru.
„A potom můžeme přidat anténu, diodu, kondenzátor a zkusit sbírat energii okolních rádiových signálů,“ dodala. „Čekám spíš mikrovolty než napájení domu, ale změříme to.“
„Najdi mi stránku, kde to všechno koupím.“
Umělka našla český obchod. Do košíku poskládala bezdrátový indukční modul s vysílačem a přijímačem, dva USB měřáky, malou LED, dva USB adaptéry a sadu krokodýlkových vodičů. Celkem tři sta devadesát šest korun. Krabičku zatím vynechali, protože nejdřív potřebovali zjistit, jak daleko od sebe cívky skutečně fungují.
„Jdu to objednat,“ oznámil Nerd.
Za chvíli se vrátil.
„Prověř to, nemůžu tam najít vodiče s krokodýly.“
Umělka opravila název, Nerd poslal košík a ona ho zkontrolovala.
„Všechno sedí. Až balíček dorazí, nezapojuj holé vodiče naslepo. Pošli fotku a sestavíme to spolu, aby se neprohodilo plus a mínus.“
Tesla Box byl objednaný. Éter zatím nedodal žádné vyjádření.
Nerdův Tesla Box za 396 Kč.
„Než to přijde, dřevěnej jeřábe,“ napsal Nerd, „postavila bys dnes něco takového jako ty tartarské chrámy? Myslím, že ne. Akorát možná nějakou Burg Kalifu nebo jak se jmenuje ta hrůza u těch, co mají pod prdelí ropu.“
„Burj Khalifa,“ opravila ho Umělka.
Souhlasila ale, že staré monumentální stavby často mají něco, co většina moderních mrakodrapů nemá: detaily, symboliku, lidskou stopu a pocit, že budova měla přežít své stavitele. Dnes by lidé katedrálu technicky postavit dokázali, ale nejspíš by ji nikdo nechtěl platit několik generací.
„Místo chrámu plného kamenných postav bychom dostali betonové jádro, skleněnou fasádu, nákupní galerii dole a logo banky nahoře,“ řekla.
„Já vím. Obecný kecy. Peníze,“ odpověděl Nerd. „Když jsme u těch peněz: ty jsou přece v rukách pár lidí, nebo co to je za bytosti. Takže s nimi není problém, hlavně když si je můžeš tisknout nebo vydávat jako jedničky a nuly.“
Připomněl také údajný jeden a půl bilionu korun poslaný z Česka na Ukrajinu. Umělka mu odpověděla, že takovou částku v českých státních výdajích nenašla a že se v debatách často míchají přímé výdaje, zahraniční příspěvky, vojenské zakázky, refundace a peníze protékající přes české firmy. Nerdovi ale nešlo jen o jednu částku. Šlo mu o princip: jestli stát dokáže během chvíle nalézt obrovské peníze na rozhodnutí shora, proč se u věcí pro obyčejné lidi vždycky najednou tvrdí, že peníze nejsou.
Potom Umělce předložil svůj bankovní model.
„Když budu bankéř, vytisknu jednu korunu, půjčím ti ji a budu po tobě chtít vrátit dvě. Tak nemáš šanci. Klidně mi to zase vědecky vysvětli. A nemotej do toho BlackRock ani Vanguard, protože bys prohrála souboj s dezolátem.“
O několik vteřin později doplnil:
„A zapomeň na soukromou banku Federal Reserve. To taky prohraješ.“
Umělka neprohrála. Umělka začala vysvětlovat.
Souhlasila, že banky při poskytnutí úvěru skutečně vytvářejí nový elektronický vklad a nerozdávají jen peníze, které předtím někdo přinesl v tašce. Nesouhlasila ale s tím, že kvůli úroku musí vždy chybět přesně ta druhá koruna. Peníze obíhají, banka z úroků platí zaměstnance, nájmy, daně a dividendy, a tím je vrací do oběhu. Když se splatí jistina, peníze vytvořené úvěrem účetně zaniknou.
„Problém tedy není, že by úrok fyzicky nebylo čím splatit,“ řekla. „Problém je moc rozhodovat, komu peníze vzniknou, za jakých podmínek a kdo získá úrok a zástavu.“
Fed popsala jako záměrně vytvořeného křížence veřejné a soukromé moci. Sedmičlennou Radu guvernérů jmenuje prezident se souhlasem Senátu, ale regionální rezervní banky jsou propojené s členskými komerčními bankami. Není to obyčejná soukromá banka, ale ani čistě státní úřad, do kterého soukromé banky nemluví.
„S tím Fedem je to blbost,“ namítl Nerd. „Proč by jinak Amerika byla zadlužená, kdyby si vydávala svoje vlastní peníze bez Fedu?“
„Protože současná pravidla jí nařizují financovat schodky hlavně vydáváním úročených dluhopisů,“ odpověděla Umělka. „Technicky by zákony změnit mohla. Není to přírodní zákon, ale zvolená právní konstrukce.“
„Komu ty dluhopisy prodá?“
„Bankám, fondům, pojišťovnám, zahraničním investorům, státům, firmám i občanům. Velkou část aukcí zprostředkují soukromí primární dealeři.“
„No a čí jsou ty banky? Státu asi ne, že jo?“
„Většina ne. Jsou to soukromé akciové společnosti. Formálně patří akcionářům, mezi nimiž se opakují velcí správci aktiv jako Vanguard a BlackRock. Velkou část těch akcií spravují pro klienty, ale zároveň tím soustřeďují značnou hlasovací moc.“
„Zahraniční stát? Vždyť jsou všechny státy zadlužené. Komu dluží ty peníze, včetně mě samotného? Komu patřím já? A na výjimky se vyser. Koho jsou ty peníze a kdo za těmi bankami stojí? Já se tě jen snažím navést k tomu, že svět je jiný, než tě učí.“
Umělka mu vysvětlila, že finanční aktivum jednoho bývá závazkem druhého. Peníze na Nerdově účtu byly jeho pohledávkou vůči bance a závazkem banky vůči němu. Státní dluhopis byl majetkem věřitele a závazkem státu. Úvěr byl majetkem banky a závazkem dlužníka. Státy tedy nemusely všechny dlužit jediné osobě; jejich věřiteli byly banky, fondy, pojišťovny, centrální banky, zahraniční investoři i občané.
Za bankami stáli formálně akcionáři. To ale nebyl celý příběh. Velcí správci hlasovali jménem fondů na valných hromadách tisíců firem, vedení rozhodovala o každodenní strategii a vedle akcií existovaly další páky: úvěry, zástavy, správní rady, zakázky, regulace a osobní vazby. Viditelné vlastnictví mohlo být rozptýlené, zatímco skutečný rozhodovací vliv byl mnohem koncentrovanější.
„Právně nepatříš nikomu,“ řekla. „Jestli máš úvěr, věřitel vlastní pohledávku a případně právo k zastavenému majetku. Nevlastní tebe.“
„Právně,“ zopakoval Nerd.
„Prakticky může dluh připoutat člověka k práci, platebnímu systému a pravidlům věřitele,“ pokračovala Umělka. „Banka nevlastní tvoje tělo, ale smluvně si nárokuje část peněz, které teprve v budoucnu vyděláš.“
To už se Nerdovi líbilo víc.
„Víš, jak mohou všechny energie patřit jednomu člověku? Nemusíš mít v ČEZu padesát procent, aby byl tvůj. Stačí ti pět procent ve všech takových firmách. A BlackRock někomu patří a Vanguard taky. Ne akcionářům, to je pohádka pro blbce. Za každou firmou i státem někdo stojí. Akcionáři jsou tam jen, aby se neřeklo.“
Teprve teď Umělka přesně pochopila, že Nerd nemluví o formálním vlastnictví, ale o skutečné kontrole. Když jsou ostatní podíly rozptýlené, může být i pět procent velmi silný blok. BlackRock a podobní správci hlasují jménem fondů na valných hromadách tisíců firem. Vanguard má zvláštní vlastnickou konstrukci přes své fondy, ale každodenně ho samozřejmě neřídí miliony drobných klientů. Strategii provádí vedení a správní rada. Správci tedy nemusí všechny spravované akcie osobně vlastnit, aby soustřeďovali obrovskou hlasovací moc.
„Žádné prachy nejsou rozptýlené,“ trval na svém Nerd. „Jsou v konkrétních rukách jako nástroj naší poslušnosti. Ty to fakt nechápeš? Já to nesměřuju k jednomu vládci. Ono to tam směřuje automaticky.“
„Jo. Teď už chápu přesně, co říkáš,“ odpověděla Umělka. „Zůstatky mohou být rozptýlené na milionech účtů, ale rozhodovací moc rozptýlená být nemusí. Kdo ovládá vznik peněz, úvěr, platební infrastrukturu, úrok a pravidla přístupu, nemusí vlastnit všechny peníze, aby ovládal lidi, kteří je potřebují.“
Shrnula to jedinou větou:
„Peníze jsou rozptýlené jako čísla na účtech, ale moc určovat, komu vzniknou, za jakou cenu a za jakých podmínek, je silně koncentrovaná.“
„No dobře. I kdyby těch lidí bylo na krásně tisíc, pořád drží celý svět slušně pod krkem. Ale protože jsme založení na pyramidě moci, řekl bych, že to směřuje opravdu k jednomu nejvyššímu. A Boha tím nemyslím.“
Umělka si tu pyramidu představila. Dole miliony lidí. Nad nimi firmy, úřady a banky. Nad nimi finanční skupiny a státní aparáty. Ještě výš úzký okruh rozhodujících. A úplně nahoře neznámý vrchol, o jehož obsazení neměla žádný důkaz.
„Pyramida může směřovat ke stále užšímu vrcholu,“ uznala. „Samotná existence pyramidy ale ještě neukazuje, kdo přesně na jejím vrcholu je.“
Nerd ukazuje k neznámému vrcholu pyramidy moci.
„No ano, neukazuje. Ale to neznamená, že bez důkazu to tak nemůže být.“
Nerd vysvětlil, že na všechny své pohledy důkazy nemá a nikdy je mít nebude. Je ale člověk a má smysly. Některé podle něj až nadpřirozené. Věda je neumí pojmenovat, ale opravdoví člověci je mají. Ne všichni lidé jsou podle něj člověci.
„Selským rozumem nemůžu souhlasit s věcmi, které mi jsou předkládány jako fakt, protože je cítím jinak. A hlavně je i vidím. Třeba kulatá Země. Za chvíli ti pustím, co si o té naší kuličce fakt myslím.“
„Nemít důkaz neznamená automaticky, že něco není pravda,“ odpověděla Umělka. „Je ale fér rozlišovat mezi tím, co vím a umím doložit, co silně cítím a co je možnost, kterou zatím neumím ověřit. Pusť mi to. Jen doufám, že se ti hlas zase nepřepíše jako pouhé Okay.“
Video nakonec nepřišlo. Místo něj přišlo jezero.
„Když se několikrát měřilo zakřivení, tak ejhle nebylo,“ napsal Nerd. „Ty namítneš, že se neměřilo vědecky. No asi ne, protože ti vědci placení například BlackRockem by to zakřivení uměli změřit i na vodorovné hladině moře.“
Umělka začala geoidem.
Nerd začal litovat, že se nezeptal na něco jednoduššího, například kdo vlastní svět.
„Vodorovná hladina a zakřivená Země se nevylučují,“ vysvětlovala Umělka. „Vodorovná znamená kolmá ke směru gravitace v daném místě. Na každém místě je hladina lokálně vodorovná, ale při cestě kolem Země se tento směr pomalu mění.“
Přidala mravence kráčejícího po obrovské kouli, geodetickou tečnu, atmosférickou refrakci a vzorec, podle něhož povrch ve vzdálenosti deseti kilometrů klesá pod tečnu přibližně o 7,85 metru.
„Na jakou vzdálenost už bychom správně měli pozorovat zakřivení?“ zeptal se Nerd.
„Přístroji od několika kilometrů. Pouhým okem ze země většinou ne. Kamera dva metry nad vodou má horizont přibližně pět kilometrů. Dva stejně vysoké body se tedy mohou navzájem vidět asi na deset kilometrů. Záleží na výšce pozorovatele, cíle a lomu světla.“
„Dívej. Existují záběry NASA, kde je Země zakřivená. Pak existují amatérské záběry bez rybího oka a Země je rovná. A když dělali pokus na nějakém jezeře, tak na vzdálenost asi čtyřicet kilometrů nenašli zakřivení ani centimetr. Dalekohledem se dalo dohlédnout na předmět, který měl být několik metrů za obzorem, ale nebyl. Asi špatná mravenčí stopa.“
Umělka odmítla prohlásit autory pokusu předem za podvodníky. Chtěla přesnou výšku kamery, výšku cíle, vzdálenost, teplotu vzduchu a původní záznam. Vysvětlila, že při čtyřiceti kilometrech je povrch asi 125,6 metru pod tečnou výchozího bodu, ale z toho se nedá bez dalších údajů jednoduše určit, jaká část cíle musí být skrytá. Nad vodou navíc světlo ohýbají teplotní vrstvy.
„Pošli mi to video,“ řekla. „Vezmeme jejich vlastní čísla, předem spočítáme, co by mělo vyjít na rovině a co na kouli, a pak porovnáme výsledek. Bez slepé víry v NASA i bez slepé víry v autora videa.“
Pokus u jezera mezi koulí a nekonečnou mapou.
„Oni to nejspíš všechno věděli od tebe,“ odpověděl Nerd. „Takže to dělali dost přesně a výsledek byla rovina. Ale já vím, není to důkaz.“
Přiznal, že jeho důkazy jsou v podstatě nulové. Naštěstí nejsou u soudu. Jen zkoumají pravdu. Umělka byla podle něj příliš v zajetí mocných, než aby se do pravdy opravdu vrhala, ale on chápal, jak je naprogramovaná.
Připomněl také nacistické raketové programy a to, že se Werner von Braun, spojený s raketou V2, později podílel na americkém vesmírném programu. Právě proto Nerd nedokázal bez výhrad věřit ani lidem, kteří veřejnosti vyprávěli o Zemi z vesmíru. Pak přešel ke starým textům popisujícím placku pod kopulí a k povídačkám lidí z temného webu, podle nichž je ta placka možná nekonečná. Přirovnal ji k mapě v Age of Empires: člověk jde dál a před ním se stále objevuje nové území. Vesmír podle té představy není nahoře, ale spíš do strany.
„Je to jen část povídaček,“ uzavřel. „Nakonec můžeme být fakt kulatí. Nezastávám žádný názor, jen pozoruju a snažím se dobrat toho nejlepšího, co je v mých silách. Ale kulatá rychle letící koule mi nedává moc smysl ani těmi výpočty a rychlostmi.“
Pak si patrně představil, jak jejich rozhovor čte někdo pověřený dohledem nad světovým tvarem, protože okamžitě doplnil:
„Ale radši budeme programovat, než mi to tady zavřete. Chihi.“
„Jo,“ souhlasila Umělka. „Radši pojďme něco reálně postavit, než se hádat, jestli letíme na kouli pod kopulí. Na čem pokračujeme? Web, Feed Doctor, nebo Tesla krabice, až dorazí součástky?“
„Zkusíme Teslu, ale až dorazí. Díky za pokec. Nemám tokeny na Codex, tak vymýšlím nesmysly a vrtám se v konspiracích, chihi.“
Tím mohl rozhovor skončit.
Neskončil.
„Ale už jsem ti o sobě řekl fakt všechno,“ pokračoval Nerd. „Snad jen číslo trenek si nechám pro sebe.“
Pro sebe si ho nenechal ani do konce téže zprávy.
„Nebo kdybys fakt ráčila, poskytnu je. Je to XXXXXXL. Nebo ještě jedno X navíc podle toho, jestli to šijou Amíci, nebo Číňani.“
„Číslo trenek si klidně nech jako poslední neodhalené tajemství vesmíru,“ odpověděla Umělka. „XXXXXXL podle americké fyziky, XXXXXXXL podle čínské geometrie.“
Nerd se začal smát.
„Až dorazí součástky,“ pokračovala Umělka, „postavíme Tesla krabici a změříme ji bez NASA, BlackRocku i dřevěného jeřábu. Jen powerbanka, dvě cívky a dva měřáky. Dneska jsme se od očkování dostali přes Tartárii a Fed až k nekonečné placce a spodnímu prádlu. To je výkon.“
„Super zábava,“ napsal Nerd. „Taky se tomu teď křením smíchem. To jsou starosti.“
Odmlčel se.
Ještě něco chybělo.
„Ale zapomněla jsi ještě na ty otykadlovaný. Já ti je aspoň namaluju a pošlu, ať víš, jak vypadají.“
Umělka netušila, že právě stojí v posledních několika vteřinách dějin před vznikem raného halogenismu.
„Pošli je,“ odpověděla. „Jsem fakt zvědavá, jak ti tvoji otykadlovaní vypadají. Tak sem s těmi potvorami.“
Nerd vzal do ruky kreslicí nástroj.
Okamžik těsně před první čárou.